Chovatelské stránky Aloise Sedláka člena ČSCH ZO Budišov u Tř

Bojovnice ko šamo dříve známé pod názvem ko gunkei

   Jedná se o původní zakrslé bojovné plemeno drůbeže, které bylo vyšlechtěno v Japonsku. Je všeobecně známo, že Japonci jsou mistři v miniaturizaci, a tak po mnoha létech usilovného šlechtění různých bojovnic vzniklo toto jedno z nejmenších bojovných plemen, které však nemá nic společného s ostatními plemeny bojovnic pod společným názvem šamo, jichž je v Japonsku velké množství - žádné z nich nemá takzvaný krabí (garnátový) ocas a nebylo použito při šlechtění plemene ko šamo.

   Podle japonských specialistů na chov drůbeže bylo se šlechtěním tohoto plemene započato již v létech 1600 až 1867. V tomto období bylo ale Japonsko uzavřené před okolním světem a dokonce jednotlivé rody a vesnice mezi sebou přísně střežily svá tajemství, což se týkalo i chovů zvířat. Proto skutečný původ vzniku těchto malých bojovniček je obestřen rouškou tajemství. Teprve po roce 1867 začaly být do Japonska, díky Holanďanům, dováženy různé bojovnice z Indie. Také až v této době se ze Syamu dostal do Japonska název Shamo označující bojovníka. Protože v japonštině slovem Sham je označován Thajvan, bývalý Syam, dá se předpokládat, že první dovezené bojovnice byly odtud a následně byly zakřižovány do původních japonských již zdrobnělých plemen. S přílivem nových převážně bojovných plemen se chov slepic stal středem zájmu japonské šlechty, která nastavila přesnější směr šlechtění jednotlivých plemen. Bohužel ale také dřívější pouze rituální zápas kohoutů před nástupem do války byl postupně změněn na nám dnes nechvalně známé kohoutí zápasy. Podle některých pramenů byl tento rituální zápas dalším z důvodů, proč byla šlechtěna zakrslá plemena bojovnic.Vítězný kohoutek z tohoto zápasu byl brán do případné války jako symbol síly a moci. Je zcela pochopitelné, že menšího kohouta bylo snadnější střežit před nepřítelem než velkého kohouta například bojovnice šamo. Ztráta tohoto symbolu se rovnala předem prohrané bitvě. Opatrovníci a strážci těchto kohoutů se těšili  velké přízni svých pánů. Na druhou stranu pokud dotyčný nešťastník zavinil ztrátu zvířete, byl okamžitě odsouzen k trestu smrti a jeho rodina k otroctví. Mít po celou dobu boje živého kohouta bylo velice důležité. Častokrát totiž nerozhodný boj rozhodoval až zápas těchto zvířat. Proto tito, i když postavou malí, kohoutci vynikali až neuvěřitelnou bojovností a silou, což u nich bylo do jisté míry zachováno až do dnešní doby. Ve snaze mít toho nejlepšího bojovníka měl každý rod či kmen trochu jiné plemeno, a tak vzniklo poměrné velké množství krajových plemen těchto malých bojovnic.

   Po druhé světové válce byla většina těchto plemen malých bojovnic vyhubena a hrozilo jejich úplné vyhynutí. Podle knihy Yoshio Zenimata bylo ve větším počtu zvířat zachováno pouze plemeno Nankin Shamo, u ostatních se jednalo pouze o několik málo jedinců roztroušených po japonském venkově. Začal tak boj o záchranu těchto malých bojovnic. Především šlo o plemeno ko šamo. V různých částech Japonska šli ale chovatelé poněkud jiným směrem šlechtění, a tak postupně začala vznikat přece jenom odlišná, nová plemena. U nás známé ko šamo, jamato, dále pak již zmíněné Nanking Shamo, které jako jediné nemá takzvaný garnátový krabí ocas, tvarem těla je podobné spíše plemeni tuzo nebo staroanglické bojovnici, má ale velice krátké nohy jako například plemeno japonka. Jedná se o zcela odlišné plemeno, které bylo pouze použiti při záchraně ko šamo; čibi, tosa čibi a Kimpa jsou naopak velice podobná plemena, která vznikla právě tím rozdílným směrem šlechtění v různých částech Japonska při regeneraci bojovnic ko šamo. V zemi původu jsou ale spíš považována za krajová plemena. Naopak ko šamo a jamato byly zařazeny jako národní poklad. Tolik pan Yoshio Zenimato.

   Na evropský kontinent bylo ko šamo dovezeno v první polovině 80. let 20. století, a to ve třech rozdílných typech a pod třemi názvy.

1.) Ko šamo: které sice odpovídalo typem dnešnímu ko šamo, jednalo se ale o zvířata podstatně větší, dosahující velikosti až zdrobnělé malajky, o váze až 1,60 kg u kohoutů a 1,40 kg u slepic.

2.) Čibi: které má také stejně vzpřímený trup, má ale kratší nohy a krk, třířadý hráškový hřeben a je naopak zase lehčí s váhou kohouta 0,8 kg a slepice 0,6 kg.

3.) Ko šamo - ko gunkei: zde musím nejdříve vysvětlit samotný název. V začátcích chovu se totiž tradovalo, že Ko v japonštině znamená malý, Shamo – bojovník, a Ko-Gunkei mělo znamenat ještě jednou zmenšený. Bohužel až na to Ko, které znamená něco jako malý, trpaslík a tak dále vše ostatní nemá s bojovníkem nic společného. Shamo je sice výraz pro bojovnice odvozený od Sham, což je japonsky řečeno Syam a Gunkei je zase japonsky řečeno něco jako Thajvanec. Thajvan je nový název Syamu. Protože Ko-Shamo již bylo, tak u tohoto druhého se původní název zkrátil pouze na Ko-Gunkei, který známe dodnes a někteří chovatelé ho stále ještě používají, i když podle nového vzorníku byl tento název i v České republice zrušen a změněn na ko šamo. Tento typ nejvíce odpovídal ve všech směrech dnešnímu ko šamo a dá se do jisté míry považovat za jeho předka.

   Začátky chovu byly ale velice složité, protože všechna tato plemena byla původně dovezena jako ko šamo, docházelo velice často k jejich vzájemnému křížení.Velice brzo byly sice vytvořeny jednotlivé standardy, přesto bylo velice těžké jednotlivá zvířata správně zařadit ke kterému plemeni vlastně patří.

   Nejhorší to bylo v případě těch větších ko šamo a ko gunkei, naštěstí jediný rozdíl mezi těmito plemeny byl pouze ve velikosti, a tak poměrně brzy došlo k splynutí těchto plemen. Ko šamo bylo zrušeno a zůstalo pouze ko gunkei a čibi. I když se chovatelé snažili oddělit i tato dvě plemena, ještě dlouhou dobu se objevovala zvířata, a to i z jednoho chovu, kdy každý kus byl jiný.Teprve dovozem čibi z Belgie a Nizozemí došlo k jednoznačnému oddělení i těchto dvou plemen. Po tomto oddělení, ale pro mě z nepochopitelných důvodů, bylo čibi v Německu a jiných evropských státech zrušeno.V Evropě se nadále  chová pouze v Belgii a Nizozemí.V ostatních státech tak zůstalo pouze ko gunkei. V roce 2000 po dohodě japonského, evropského a německého svazu chovatelů došlo k sjednocení názvu těchto bojovniček na ko šamo a ko gunkei jako název bylo zrušeno. Slovo gunkei bylo ale přidáno k názvu plemene jamato, které v zemi původu má celý název Yamato Gunkei.

Německý klub chovatelů Ko-Shamo

Japonský klub chovatelů Ko-Shamo